Po včerejším ponocování jsme vstávali vláčně. I já, takž moji ranní roli vařič čaje převzal Dobra. Probrala mne až sprcha. Po snídani následovala invaze na gumáku do města. Někteří sice měli plány jít na pevnost, ale plány jiných jít rovnou do hospody převládly. A to jsem je fakt nepřesvědčoval. V kavárničce jsme s Patrickem ověřili teorém, že dvě tullamore jsou fakt lepší než jedna tullamore, a najednou byl čas se vrátit na loď. Nějak to dopoledne uteklo a byl čas vyrazit do maríny na Šoltě. Server Aladin nám sliboval 20 mil motorování v mírném protivětru, ale naštěstí pro nás se poprvé zmýlil. Foukala příjemně od SZ asi 15-20 a my jsme mohli 6-7 uzly uhánět ke Splitským Vratům. Dokonce jsme před nimi ani nepřibrzdili. Moře bylo plné jachet, které uháněly Vraty dál do Splitu a dalších domovských marín. I po otočení na S podél pobřeží Šolty to pořád hezky jelo, takže jsme doplachtili až k zátoce městečka Rogač. Zároveň jsme si my goisti uvědomili, že jsme něco prošvihli a tak Miira s Jardou rozehráli 2.ročník Jadranského poháru a záhy si favorit Miira připsal první bod.
Celé odpoledne pod plachtami - fakt krásné rozloučení s mořem. Ve frontě u benzínky jsme se pustili do pozdního oběda aneb Patrickova pekáčku roastbeef mojito.Hlavní ingrediencemi totiž byly špalek masa, máta a rum. Vynikajíci, jak jinak - prostě obrovská tečka za Patrickovým kulinářským týdnem. Dobra se vyjádřil, že poprvé na této akci bylo jídlo na lodi lepší, než na břehu.
Během oběda jsme nejen natankovali, ale i přistáli. Tím se trošku utišil ten bolavý pocit, když se naposled přiváže loď. To je jako by vám najednou ustřihli křídla...
Druhá loď se snažila o rychlý check-out, protože chtěli stihnout trajekt 18:30, což se jim přes pečlivou kontrolu lodí nakonec povedlo. Stejnou lodí nás opustil I Dobra, který spěchal na kontinent za rodinou a tak jsme na poslední chobotnicovou večeři zůstali bez kapitána. Závěru večera ovšem předcházelo částečné vyklizení lodi včetně konzumace poslední lahve rumu. Zbytek jsme dopíjeli ještě po večeři a když jsme v jednu s Jardou zůstali sami, byl ten nejlepší čas na další pohárovou partii. I zde zvítězil favorit a tak mne ráno čeká finále s Mirkem.
pátek 30. září 2011
čtvrtek 29. září 2011
Den šestý: Mljet/Polače - Korčula/Korčula - Hvar/Hvar
Jak řekli - udělali. Budík na šestou sice Dobru nijak neoslovil, ale já jsem se překonal, postavil na čaj a vyrazil do pekárny. Tam se pro změnu příliš nepřekonali. Místo vysněných krafní a strudelu měli jen hromady chleba a pár plněných croissantů. Mezitím se probral zbytek posádky a tak jsme opravdu po půl sedmé mohli vyplout. V sedm jsme už jachtili ke Korčule.
Časné ráno na moři je ještě úžasnější, než pozdní odpoledne. Po noční boře byla obloha vymetená a tak mělo vycházející slunce jednoduchou cestu. Těžko dále popisovat (I fotit) tu nádheru. Bora nám vydržela až ke Korčule, foukalo 20, jelo to 7, no paráda. O půl desáte jsme potkali Srnu a spol. právě vyplouvající do Pelješackého kanálu, zatimco my jsme šli na městské molo v Korčule. Trošku pracně jsme napodruhé zakotvili a vyrazili na průzkum městečka. Nejdříve tedy na svačinku do pizzerie apak už do starého města chráněněho UNESCO. Prolezli jsme uličky, s Dobrou navštívili Marco Polovu věž, kterého místní považují za svého rodáka. Ještě procházka po hradbách a už byl čas vyplout, cesta na Hvar vypadala dlouhá. Krátce po vyplutí na motor jsme před námi viděli další kololoď, tentokrát malou a povědomou. Vytáhli jsme kosatku a pomalu jí dojeli a opravdu - byla to Mila Majka, na které jsme před pěti (?) lety strávili nádhernou cyklodovolenou s kamarády! A za kormidlem nikdo jiný, než kapetan Petar. Samozřejmě si mne asi nepamatoval, ale vypadal potěšen, že se k němu hlásím. A upozornil nás, že odpoledne se bora(SV) změní na tramuntanu (SZ). Po odpojení z jeho kurzu jsme šli do plachet. Kolem vysokých hor poloostrova Pelješac se na moři vytvářely různè trysky, místa s bezvětřím se střídala s poryvy větru. Po několika obratech, kterými jsme reagovali na Petarem předpovězenou změnu větru, jsme nakonec dosáhli pobřeží Hvaru. Vítr se mezitím změnil zpět na boru,čímž nám foukal z boku a neustále sílil až na 25 uzlû. Stáhli jsme proto hlavatku, I taknám kosatka stačila na pohodových 7 uzlů. To už samozřejmě dávno bylo po setmění, zapadl I měsíc v prvním dnu nové čtvrti a nám už zase svítily jen jasné chorvatské hvězdy. Kolem deváté jsme už viděli hvarský vjezdový majáka vzápětí I červené a zelené světlo jižního vjezdudo přístavu. A o půl jedenácté šla kotva dolů uprostřed zátoky, kolem níž se rozkládá město Hvar.
Do města jsme nešli, na rozdíl od druhé lodi dorazivší o dvě a půl hodiny dříve. Během dojezdu totiž Patrick dopekl vepřovou panenku na římském kmínu ve zničující kvalitě I kvantitě. Po vyčištění pekáčku už nám zbyla síla jen na jediné Cuba Libre s vyhlídkou na osvícené staré město.
Napluto 68 nmi!
Časné ráno na moři je ještě úžasnější, než pozdní odpoledne. Po noční boře byla obloha vymetená a tak mělo vycházející slunce jednoduchou cestu. Těžko dále popisovat (I fotit) tu nádheru. Bora nám vydržela až ke Korčule, foukalo 20, jelo to 7, no paráda. O půl desáte jsme potkali Srnu a spol. právě vyplouvající do Pelješackého kanálu, zatimco my jsme šli na městské molo v Korčule. Trošku pracně jsme napodruhé zakotvili a vyrazili na průzkum městečka. Nejdříve tedy na svačinku do pizzerie apak už do starého města chráněněho UNESCO. Prolezli jsme uličky, s Dobrou navštívili Marco Polovu věž, kterého místní považují za svého rodáka. Ještě procházka po hradbách a už byl čas vyplout, cesta na Hvar vypadala dlouhá. Krátce po vyplutí na motor jsme před námi viděli další kololoď, tentokrát malou a povědomou. Vytáhli jsme kosatku a pomalu jí dojeli a opravdu - byla to Mila Majka, na které jsme před pěti (?) lety strávili nádhernou cyklodovolenou s kamarády! A za kormidlem nikdo jiný, než kapetan Petar. Samozřejmě si mne asi nepamatoval, ale vypadal potěšen, že se k němu hlásím. A upozornil nás, že odpoledne se bora(SV) změní na tramuntanu (SZ). Po odpojení z jeho kurzu jsme šli do plachet. Kolem vysokých hor poloostrova Pelješac se na moři vytvářely různè trysky, místa s bezvětřím se střídala s poryvy větru. Po několika obratech, kterými jsme reagovali na Petarem předpovězenou změnu větru, jsme nakonec dosáhli pobřeží Hvaru. Vítr se mezitím změnil zpět na boru,čímž nám foukal z boku a neustále sílil až na 25 uzlû. Stáhli jsme proto hlavatku, I taknám kosatka stačila na pohodových 7 uzlů. To už samozřejmě dávno bylo po setmění, zapadl I měsíc v prvním dnu nové čtvrti a nám už zase svítily jen jasné chorvatské hvězdy. Kolem deváté jsme už viděli hvarský vjezdový majáka vzápětí I červené a zelené světlo jižního vjezdudo přístavu. A o půl jedenácté šla kotva dolů uprostřed zátoky, kolem níž se rozkládá město Hvar.
Do města jsme nešli, na rozdíl od druhé lodi dorazivší o dvě a půl hodiny dříve. Během dojezdu totiž Patrick dopekl vepřovou panenku na římském kmínu ve zničující kvalitě I kvantitě. Po vyčištění pekáčku už nám zbyla síla jen na jediné Cuba Libre s vyhlídkou na osvícené staré město.
Napluto 68 nmi!
středa 28. září 2011
Den pátý: Mljet
Probral jsem se o půl jedenácté. Všichni ostatní už se nějak snažili fungovat na palubě. Jameson a půl litu čaje mne zase vrátilily do života. Mezitím dorazila druhá loď a zakotvila kousek od nás na boji. Zatímco jsme se přesouvali na molo, nakonec jsme si vybrali to urestaurace Josef, jsme se dozvěděli další detaily jejich plavby. Krom toho, že si neudělali příliš dobrý základ pro noční bouřlivou plavbu, se také příliž neobtěžovali s refováním (zmenšením plochyy hlavní plachty) a tak měl jejich jediný kormidelník Srna opravdu dost práce celou noc a byli moc rádi že dojeli, tam co dojeli.
Po snídani/obědu jsme se vypravili na prohlídku národního parku. U kiosku jsme koupili vstupenky po 90 kn, což zahrnovalo kousek cesty mikrobusem tam a zpět plus lodička kolem zátoky, no a samozřejmě samo vstupné do národního parku. Ale ještě předtím jsme se u travarice skamarádili s naším restauratérem Josefem.
Park je pěkný. Členitá zátoka obklopená bohatě zelenými kopečky je opravdu malebná. Lodička nás zavezla na maličký ostrůvek s klášterem Sv. Marie. Klàšter je částečně zrekonstruovaný, ale nefunkční, bez mnichů. Kostel je ale pěkně zachovalý. Obešli jsme ostrůvek s jeho četnými vyhlídkami a čekání na lodičku zkrátili hnusným pivem Bavaria. Další lodičkou jsme popojeli k mìstu Mali Most, kde se nacházelo to, co je v názvu. Chtěli jsme lodičkou plout zpět na výchozí místo, ale ta nás vypekla s tím, že se vrací ke klášteru a že my musíme zpátky pěšky 1,5 km. Sice bylo teplo, ale procházka nakonec nabídla další trochu jiné výhledy. No prostě utěšený výlet. Bylo by to.tu skvělé na kole, koneckonců jsme tu potkali včerejší kololoď.
Druhá loď se rozhodla odpoledne ještě vyrazit do Korčuly. Nám se nechtělo, byli jsme po včerejšku dost utahaní. Zdálo se nám, že je dost pozdě. A taky jsme si přáli strávit pohodový večer u Josefa a netoužili po rušném turistickém centru. Ale ještě předtím kapitán zavelel k úklidu lodi. Byla po tom.nočním dramatu poněkud vzhůru nohama.
Nakonec jsme se dočkali. Josef nám udělal úžasné ribno plato za pet osoba z více než 2 kg ryb. A k tomu domácí pečené brambory, blitva, kupus a samozřejmě červené a bílé víno a trošku travarice. V nastupující boře se pohupuje naše loď a nám opět více dochází včerejší náročná noc. Z Dobry nakonec vypadlo, že podobnou noc na moři ještě nezažil.
Napluto 0,5 nmi.
Po snídani/obědu jsme se vypravili na prohlídku národního parku. U kiosku jsme koupili vstupenky po 90 kn, což zahrnovalo kousek cesty mikrobusem tam a zpět plus lodička kolem zátoky, no a samozřejmě samo vstupné do národního parku. Ale ještě předtím jsme se u travarice skamarádili s naším restauratérem Josefem.
Park je pěkný. Členitá zátoka obklopená bohatě zelenými kopečky je opravdu malebná. Lodička nás zavezla na maličký ostrůvek s klášterem Sv. Marie. Klàšter je částečně zrekonstruovaný, ale nefunkční, bez mnichů. Kostel je ale pěkně zachovalý. Obešli jsme ostrůvek s jeho četnými vyhlídkami a čekání na lodičku zkrátili hnusným pivem Bavaria. Další lodičkou jsme popojeli k mìstu Mali Most, kde se nacházelo to, co je v názvu. Chtěli jsme lodičkou plout zpět na výchozí místo, ale ta nás vypekla s tím, že se vrací ke klášteru a že my musíme zpátky pěšky 1,5 km. Sice bylo teplo, ale procházka nakonec nabídla další trochu jiné výhledy. No prostě utěšený výlet. Bylo by to.tu skvělé na kole, koneckonců jsme tu potkali včerejší kololoď.
Druhá loď se rozhodla odpoledne ještě vyrazit do Korčuly. Nám se nechtělo, byli jsme po včerejšku dost utahaní. Zdálo se nám, že je dost pozdě. A taky jsme si přáli strávit pohodový večer u Josefa a netoužili po rušném turistickém centru. Ale ještě předtím kapitán zavelel k úklidu lodi. Byla po tom.nočním dramatu poněkud vzhůru nohama.
Nakonec jsme se dočkali. Josef nám udělal úžasné ribno plato za pet osoba z více než 2 kg ryb. A k tomu domácí pečené brambory, blitva, kupus a samozřejmě červené a bílé víno a trošku travarice. V nastupující boře se pohupuje naše loď a nám opět více dochází včerejší náročná noc. Z Dobry nakonec vypadlo, že podobnou noc na moři ještě nezažil.
Napluto 0,5 nmi.
Den čtvrtý: Korčula - Lastovo - noční plavba
Další jadranské ráno začalo už obvyklou koupačkou. Kromě základních rolí na lodi jako je kapitán či kuchař vzniká či probíhá řada rolí dalších, do kterých se jedinci dostávají přirozeným během věcí. Díky mé ranní závislosti na čaji jsem se tak stal vařičem čaje a iniciátorem snídaní. Čili I tento den pokračoval postavením velké konvice na plyn, po ohřátí se odlilo trochu na Dobrovo kafíčko (zcela výjimečně je tu jako kafař v menšině) a o hromadu čaje jsme se podělili my ostatní. Patrik si ještě vyrábí Jameson tea, já si obě dobroty užívám zvlášť.
Dneska mělo foukat a skutečně se tak stalo. Po vyjetí ze zátoky Vela Luka začal vát levý předobok skoro 15, což nám v kýženém směru na Lastovo dalo místy I 6 uzlů. Bohužel přesně podle předpovědi nám vítr v poledne vypnuli, a my se pak ještě 2 hodiny ploužili dvěma uzly k Lastovu. Využili jsme je k doražení včerejšího chilli, které se uležením stalo ještě lepší. I tak jsme ho nezvládli, navzdory nášupu dalších papriček a chilli ani není příliš kompatibilní s Miirovou dietou...
Po druhé hodině jsme vstoupili do NP Lastovo. Oblast má trochu podobnou historii jako třeba naše Šumava: za jugobolševika byly hraniční ostrovy zakázanou zónou, kde sídlili především a jen vojáci. Po oddělení Chorvatska byly tyto oblasti uvolněny a ukázalo se, že mají docela zachovalou přírodu. A tak Lastovo a jeho celý archipelág se tak stalo národním parkem. Samozřejmě zpoplatněným při vstupu do oblasti - Chorvati jsou velmi kreativní při vymýšlení turistických poplatků.
Oblast je ale opravdu velmi malebná, tvoří ji spousty malých kupičkovitých ostrůvků, mezi nimiž se projede do široce rozvětvené zátoky. Jeden její cíp ukrývá vstup do podzemního bunkru pro válečné lodě, zvenčí vypadá jako vstup do obrovského tunelu. V dalším cípu je hotel s mooringy a hlavně s vodou a elektřinou, obojíhož se nám začalo nedostávat.
Využili jsme zdejší sprchy a objevili hotelovou hospůdku s točeným staropramenem. Taky tam měli několik různých dobrot z chobotnic, nešlo odolat. Po dvou hodinách jsme zaplatili hodinový mooring a pokračovali v průzkumu zátoky. V dalším zálivu jsme objevili naši druhou loď a taky jednu českou kololoď. V další zátoce jsme si zblízka prohlédli vjezd do ohromného bunkru. Poslední povinnost nás čekala v trajektovém přístavu. Došel nám chleba a další drobnosti. Posadili jsme to na přístavním molu jen chvilku před přistávajícím highspeedem. Ale přístav byl jinak docela ošklivý a tak jsme se zdrželi jen dobu nezbytně nutnou. V sedm jsme už pluli k výjezdu ze zátoky.
Čekali jsme na druhou loď, ale ta se také nakonec rozhodla pro staropramen a tím byla minimálně dvě hodiny za námi. Na noční přeplavbu jsme tedy prozatím vyrazili sami. Během čekání Patrick připravil skvělé thajské kokosové kuřecí karí. Během jídla jsme o půl desáté rozdělili směny na noc a před desátou za sílícího SZ větru (zadobok) vypluli. Dobra rozhodl zmenšit hlavatku na druhý ref, což se ukázalo jako velmi prozíravé rozhodnutí. I tak jsme pluli v pěkném náklonu 5 uzlů na východ. Jenom se vtom nespalo příliš pohodlně.
Naše první směna s Dobrou začala o půlnoci. Tou dobou jsme byli za východním cípem Lastova, na dohled západního výběžku Mljetu. Jenže příliš nízko, protože vítr se mezitím otočil na SV a bóra začala foukat kolem 20 uzlů a my museli otočit na sever. Jeli jsme přímo na Polárku s lodí ve slušném náklonu kolem 6-7 uzlů. Dřina a prostě paráda! V polovině směny jsem šel za kormidlo a mohl jsem si to užít naplno. Noční plavba je úžasná sama o sobě a v těchto podmínkách to platilo několikanásobně. Druhou směnu jsme s Dobrou převzali ve čtyři. Patrick s Jardou sice mezitím museli předčasně obràtit kvůli trajektu, jehož by určitě nezajímal nějaký jachtařský hmyz na moři. Po dalším obratu bora ještě zesílila na 25 a my tak mohli jet ostře na východ 7,5 uzly. Bylo to úžasné,ale bylo toho dost a tak jsme docela rádi po šesté ráno za rozbřesku shazovali plachty a hledali mezi ostrůvky vjezd do zálivu městečka Polače na Mljetu. Kotva šla dolů a my do postele. Ještě předtím jsme zjistili, že druhà loď dojela jen do Poluže na nejzápadnějším cípu ostrova. Nějak přešvihli hospůdku, pokračovali topinkami a následek byl, že za kormidlo mohl jen Srna. Přistáli tak brzo, jak to jen bylo možné, před pátou ráno asi tři hodiny vzdálenosti za námi.
Dneska mělo foukat a skutečně se tak stalo. Po vyjetí ze zátoky Vela Luka začal vát levý předobok skoro 15, což nám v kýženém směru na Lastovo dalo místy I 6 uzlů. Bohužel přesně podle předpovědi nám vítr v poledne vypnuli, a my se pak ještě 2 hodiny ploužili dvěma uzly k Lastovu. Využili jsme je k doražení včerejšího chilli, které se uležením stalo ještě lepší. I tak jsme ho nezvládli, navzdory nášupu dalších papriček a chilli ani není příliš kompatibilní s Miirovou dietou...
Po druhé hodině jsme vstoupili do NP Lastovo. Oblast má trochu podobnou historii jako třeba naše Šumava: za jugobolševika byly hraniční ostrovy zakázanou zónou, kde sídlili především a jen vojáci. Po oddělení Chorvatska byly tyto oblasti uvolněny a ukázalo se, že mají docela zachovalou přírodu. A tak Lastovo a jeho celý archipelág se tak stalo národním parkem. Samozřejmě zpoplatněným při vstupu do oblasti - Chorvati jsou velmi kreativní při vymýšlení turistických poplatků.
Oblast je ale opravdu velmi malebná, tvoří ji spousty malých kupičkovitých ostrůvků, mezi nimiž se projede do široce rozvětvené zátoky. Jeden její cíp ukrývá vstup do podzemního bunkru pro válečné lodě, zvenčí vypadá jako vstup do obrovského tunelu. V dalším cípu je hotel s mooringy a hlavně s vodou a elektřinou, obojíhož se nám začalo nedostávat.
Využili jsme zdejší sprchy a objevili hotelovou hospůdku s točeným staropramenem. Taky tam měli několik různých dobrot z chobotnic, nešlo odolat. Po dvou hodinách jsme zaplatili hodinový mooring a pokračovali v průzkumu zátoky. V dalším zálivu jsme objevili naši druhou loď a taky jednu českou kololoď. V další zátoce jsme si zblízka prohlédli vjezd do ohromného bunkru. Poslední povinnost nás čekala v trajektovém přístavu. Došel nám chleba a další drobnosti. Posadili jsme to na přístavním molu jen chvilku před přistávajícím highspeedem. Ale přístav byl jinak docela ošklivý a tak jsme se zdrželi jen dobu nezbytně nutnou. V sedm jsme už pluli k výjezdu ze zátoky.
Čekali jsme na druhou loď, ale ta se také nakonec rozhodla pro staropramen a tím byla minimálně dvě hodiny za námi. Na noční přeplavbu jsme tedy prozatím vyrazili sami. Během čekání Patrick připravil skvělé thajské kokosové kuřecí karí. Během jídla jsme o půl desáté rozdělili směny na noc a před desátou za sílícího SZ větru (zadobok) vypluli. Dobra rozhodl zmenšit hlavatku na druhý ref, což se ukázalo jako velmi prozíravé rozhodnutí. I tak jsme pluli v pěkném náklonu 5 uzlů na východ. Jenom se vtom nespalo příliš pohodlně.
Naše první směna s Dobrou začala o půlnoci. Tou dobou jsme byli za východním cípem Lastova, na dohled západního výběžku Mljetu. Jenže příliš nízko, protože vítr se mezitím otočil na SV a bóra začala foukat kolem 20 uzlů a my museli otočit na sever. Jeli jsme přímo na Polárku s lodí ve slušném náklonu kolem 6-7 uzlů. Dřina a prostě paráda! V polovině směny jsem šel za kormidlo a mohl jsem si to užít naplno. Noční plavba je úžasná sama o sobě a v těchto podmínkách to platilo několikanásobně. Druhou směnu jsme s Dobrou převzali ve čtyři. Patrick s Jardou sice mezitím museli předčasně obràtit kvůli trajektu, jehož by určitě nezajímal nějaký jachtařský hmyz na moři. Po dalším obratu bora ještě zesílila na 25 a my tak mohli jet ostře na východ 7,5 uzly. Bylo to úžasné,ale bylo toho dost a tak jsme docela rádi po šesté ráno za rozbřesku shazovali plachty a hledali mezi ostrůvky vjezd do zálivu městečka Polače na Mljetu. Kotva šla dolů a my do postele. Ještě předtím jsme zjistili, že druhà loď dojela jen do Poluže na nejzápadnějším cípu ostrova. Nějak přešvihli hospůdku, pokračovali topinkami a následek byl, že za kormidlo mohl jen Srna. Přistáli tak brzo, jak to jen bylo možné, před pátou ráno asi tři hodiny vzdálenosti za námi.
pondělí 26. září 2011
Den třetí: Vis - Biševo - Korčula
Zapomněl jsem na jednu drobnou příhodu ze včerejška. Když se pro nás s bráchou vracel Patrick s (přirozeně neosvětleným) gumákem, nějak přehlédl rychle se vracející rybářský člun a minul se s ním o metr. Ještě, že Patrick nemluví tak dobře česky, aby rozuměl chorvatsky. Rybář byl slyšet na celý přístav a VELMI květnatě nadával snad ještě při uvazování lodi.
Ráno jsme si nějak přileželi, já se probral o půl deváté. Ale za to jsem si konečně dopřál středomořské probuzenì. To se vyleze rovnou z postele na palubu, shodí pyžamo a hupsne do vody. Byla velmi příjemná (tipuji > 24 C). Druhá loď má nějaké nespavce a před devátou už začala rachotit s kotvou. Ač bez snídaně, byli jsme nuceni učinit totéž. Ale něco za něco - mohli jsme snídat během plavby. To je něco jako obědvat v EuroCity vlaku, jenom asi 1000x lepší.
Ani jsme prozatím neplánovali jachtit - cílem byl pár mil vzdálený ostrov Biševo a jeho Modrá jeskyně. Ani tam nebyla žádná fronta u vjezdu do jeskyně, náš gumák zpomalil jen Miško, který požadoval 30 kn za vstup. Jeskyně by byla fajn (ano, je fakt modrá, voda září průzračnou modří odraženého světla z druhého podmořského otvoru), kdyby její návštěvníci dokázali alespoň chvíli zavřít pusy. Sice se tam vejde jen pár gumáků, ale přesto lidi dokázali řvát dost.
Podle předpovědi mělo trochu foukat, což se naplnilo. V ostrém protivětru 7 kts jsme chvílemi "uháněli" I 3 kts. No nuda, když nefouká, tak nefouká. Marně Miira ladil plachty a šteloval každý špagàtek, marně se snažil Patrick. Jeho další skvostný oběd (zapečené kotletky, vylepšené chilli papričkami - Patrick je s pekáčkem zřejmě opravdu velký kámoš) jsme spřádali již za brumlání motoru.
Při motorování není moc co dělat. Poté co jsme poklidili a v moři umyli nádobí - pekáček uvázaný na laně prokázal nečekané hydrodynamické vlastnosti, už jsme se mohli zabývat jen praktickými experimenty na téma, čí Cuba libre chutná lépe a zda poměr rumu a coly má být 60:40 či naopak.
Během dne se zatáhlo a spadlo I pár kapek, ale nic zásadního. Poklidu jsme domotorovali do dlouhého zálivu městečka Vela Luka, ale když jsme dojeli až na jeho konec, tak nám místní Miško sdělil, že molo už je plné a kotvení už je jen na bojce. To se nám moc nelíbilo, chtěli jsme doplnit vodu a dobít baterky, městečko samo nás až tolik nezajímalo. Zvláštní je, že Vela Luce jsem byl před pár lety s cyklojachtou a vůbec si ji nepamatuji. Tak jsme odpluli do jedné zátoky kousek zpět a našli závětrné kotviště. Večeře tedy dala prostor pro další Patrikův kuchařský koncert, tentokrát na téma chilli con carne, kterému předcházel od včera uleželý kuřecí vývar. Tohle není dietní dovolená... Posádka druhé lodi se vypravila na gumáku do města, stejně jako včera ho na ten více než kilometr přetížili 5 osobami. Ještě jsme slyšeli ze tmy radostný jásot, když je dostihly vlny z kolem projíždějícího trajektu. A my si tady v pohodě vegetíme a přemýšlíme, co bychom jim provedli s lodí.
Napluto 38,5 nmi.
Ráno jsme si nějak přileželi, já se probral o půl deváté. Ale za to jsem si konečně dopřál středomořské probuzenì. To se vyleze rovnou z postele na palubu, shodí pyžamo a hupsne do vody. Byla velmi příjemná (tipuji > 24 C). Druhá loď má nějaké nespavce a před devátou už začala rachotit s kotvou. Ač bez snídaně, byli jsme nuceni učinit totéž. Ale něco za něco - mohli jsme snídat během plavby. To je něco jako obědvat v EuroCity vlaku, jenom asi 1000x lepší.
Ani jsme prozatím neplánovali jachtit - cílem byl pár mil vzdálený ostrov Biševo a jeho Modrá jeskyně. Ani tam nebyla žádná fronta u vjezdu do jeskyně, náš gumák zpomalil jen Miško, který požadoval 30 kn za vstup. Jeskyně by byla fajn (ano, je fakt modrá, voda září průzračnou modří odraženého světla z druhého podmořského otvoru), kdyby její návštěvníci dokázali alespoň chvíli zavřít pusy. Sice se tam vejde jen pár gumáků, ale přesto lidi dokázali řvát dost.
Podle předpovědi mělo trochu foukat, což se naplnilo. V ostrém protivětru 7 kts jsme chvílemi "uháněli" I 3 kts. No nuda, když nefouká, tak nefouká. Marně Miira ladil plachty a šteloval každý špagàtek, marně se snažil Patrick. Jeho další skvostný oběd (zapečené kotletky, vylepšené chilli papričkami - Patrick je s pekáčkem zřejmě opravdu velký kámoš) jsme spřádali již za brumlání motoru.
Při motorování není moc co dělat. Poté co jsme poklidili a v moři umyli nádobí - pekáček uvázaný na laně prokázal nečekané hydrodynamické vlastnosti, už jsme se mohli zabývat jen praktickými experimenty na téma, čí Cuba libre chutná lépe a zda poměr rumu a coly má být 60:40 či naopak.
Během dne se zatáhlo a spadlo I pár kapek, ale nic zásadního. Poklidu jsme domotorovali do dlouhého zálivu městečka Vela Luka, ale když jsme dojeli až na jeho konec, tak nám místní Miško sdělil, že molo už je plné a kotvení už je jen na bojce. To se nám moc nelíbilo, chtěli jsme doplnit vodu a dobít baterky, městečko samo nás až tolik nezajímalo. Zvláštní je, že Vela Luce jsem byl před pár lety s cyklojachtou a vůbec si ji nepamatuji. Tak jsme odpluli do jedné zátoky kousek zpět a našli závětrné kotviště. Večeře tedy dala prostor pro další Patrikův kuchařský koncert, tentokrát na téma chilli con carne, kterému předcházel od včera uleželý kuřecí vývar. Tohle není dietní dovolená... Posádka druhé lodi se vypravila na gumáku do města, stejně jako včera ho na ten více než kilometr přetížili 5 osobami. Ještě jsme slyšeli ze tmy radostný jásot, když je dostihly vlny z kolem projíždějícího trajektu. A my si tady v pohodě vegetíme a přemýšlíme, co bychom jim provedli s lodí.
Napluto 38,5 nmi.
neděle 25. září 2011
Den druhý: Brač - Vis
Ráno jsem začal úklidem. Včera už nebyl morál, šlo se spát poměrně brzy. Počasí pěkné, možná až moc, dnešek neslibuje žádný vítr, rekreanti na plážích mohou být spokojeni. Foukat prý začne až pozítří. Kapitáni stanovili jako dnešní cíl městečko Komiža na ostrově Vis. Pojedeme tedy opět ve stopách naší první cyklojachty, my tenkrát dopluli do hlavního městečka Vis a do Komiži dorazili na kolech. V Komiže prý někde dělaj skvělého tuňáka, připadá mi to jako důstojný smysl dne.
Po vyplutíze zátoky opravdu nefoukalo a tak jsme na motor vyrazili směr Splitska Vrata, které tvoří hlavní jižní výjezd ze Splitského zálivu. Za pěkného počasí Dobra usoudil, že je vhodný čas na nácvik MOB (man over board), prozatím bez plachet. Než jsme si vyzkoušeli všichni,jak správně najet k nešťastníkovi (zde simulovaného fendrem), uběhlo půl hodiny. Setrvačnost je docela nepříjemný pán, když se s ní neumí pracovat. Mezitím se trošku zvednul vítr, skoro na 5 uzlů, což nám posloužilo jako záminka pro vyzkoušení naší doplňkové výbavy - genakru. Dobra s Patrickem chvilku koumali jak, ale podařilo se a vedle kosatky ozdobila naši loď modrá roura, ze které se postupně jejím srolováním nahoru vykulil modrožlutý balon genakru. Mělo to jedinou vadu - přestalo mezitím foukat a celá akce posloužila opět jako nácvik. A když nefouká, tak se koupe. Nejprve jen tak zaplavat kolem lodi a pak pro zájemce na laně za lodí. Jarda se udržel až do 5,2 kts.
A zatímco jsme se takto bavili, Patrick založil do trouby pekáč plný kuřecích stehen naložených v česneku a čerstvém rozmarýnu. Kolem druhé bylo hotovo a ani nám nevadilo, že Patrick nakupoval zásoby pro původní posádku, čili šest lidí a navíc Míra má bezčesnekovou dietu. Nezbylo nic.
Po obědě se zvednul trochu vítr a tak jsme se místo siesty pokoušeli jachtit. No nic moc, když se zadařilo, tak jsme jeli max. 3 uzly. Po průjezdu kolem západního mysu Visu jsme plachty sbalili a kolem čtvrté už jsme se vázali na bójku v zátoce u města Komiža.
Připravili jsme výsadkový gumák, tj. dali ho ze střechy na vodu a namontovali motor. Po chvíli dorazila I druhá loď a potvrdili jsme si původní plán, tj. výlet za tuňákem. Jak řekli - udělali. Když jsme dorelaxovali k určené hodině, přepravili jsme se na pevninu. Tuňák byl skvělý a plato s devíti porcemi vypadalo impozantně. Takhle skvostnou večeři jsme museli zakončit doutníkem.
Večerní uličky městečka byly dost fotogenické a hezky nasvícené. Brácha mi odhalil jednu funkci mého foťáku, o které jsem ani netušil a dìky níž se povedly dost slušné noční záběry.
Napluto 31,3 nmi.
Po vyplutíze zátoky opravdu nefoukalo a tak jsme na motor vyrazili směr Splitska Vrata, které tvoří hlavní jižní výjezd ze Splitského zálivu. Za pěkného počasí Dobra usoudil, že je vhodný čas na nácvik MOB (man over board), prozatím bez plachet. Než jsme si vyzkoušeli všichni,jak správně najet k nešťastníkovi (zde simulovaného fendrem), uběhlo půl hodiny. Setrvačnost je docela nepříjemný pán, když se s ní neumí pracovat. Mezitím se trošku zvednul vítr, skoro na 5 uzlů, což nám posloužilo jako záminka pro vyzkoušení naší doplňkové výbavy - genakru. Dobra s Patrickem chvilku koumali jak, ale podařilo se a vedle kosatky ozdobila naši loď modrá roura, ze které se postupně jejím srolováním nahoru vykulil modrožlutý balon genakru. Mělo to jedinou vadu - přestalo mezitím foukat a celá akce posloužila opět jako nácvik. A když nefouká, tak se koupe. Nejprve jen tak zaplavat kolem lodi a pak pro zájemce na laně za lodí. Jarda se udržel až do 5,2 kts.
A zatímco jsme se takto bavili, Patrick založil do trouby pekáč plný kuřecích stehen naložených v česneku a čerstvém rozmarýnu. Kolem druhé bylo hotovo a ani nám nevadilo, že Patrick nakupoval zásoby pro původní posádku, čili šest lidí a navíc Míra má bezčesnekovou dietu. Nezbylo nic.
Po obědě se zvednul trochu vítr a tak jsme se místo siesty pokoušeli jachtit. No nic moc, když se zadařilo, tak jsme jeli max. 3 uzly. Po průjezdu kolem západního mysu Visu jsme plachty sbalili a kolem čtvrté už jsme se vázali na bójku v zátoce u města Komiža.
Připravili jsme výsadkový gumák, tj. dali ho ze střechy na vodu a namontovali motor. Po chvíli dorazila I druhá loď a potvrdili jsme si původní plán, tj. výlet za tuňákem. Jak řekli - udělali. Když jsme dorelaxovali k určené hodině, přepravili jsme se na pevninu. Tuňák byl skvělý a plato s devíti porcemi vypadalo impozantně. Takhle skvostnou večeři jsme museli zakončit doutníkem.
Večerní uličky městečka byly dost fotogenické a hezky nasvícené. Brácha mi odhalil jednu funkci mého foťáku, o které jsem ani netušil a dìky níž se povedly dost slušné noční záběry.
Napluto 31,3 nmi.
sobota 24. září 2011
Den nultý a první: Praha - Split - Šolta/Rogač - Brač/Bobovščica
Představa noční cesty mne nenaplňovala potěšením, ale to bylo tak jediné, co jsem s tím mohl dělat. Celkem bez stresu jsem zabalil a v osm večer dle plánu jsem zahájil svůj taxikářský okruh po Praze. Vyzvedl jsem Patricka na Břevnově, současně s kompletními zásobami na hlavní jídla celého týdne - Patrick totiž bude kuchařem naší lodi a připravil se opravdu vzorně. Další dvě zastávky byly na Modřanech pro Míru a Jardu, stále podle plánu. Ten nám ovšem naboural dodatečný nákup v Tesku a zejména jeho nakládání. Moje auto sice pobere leccos, ale tentokrát to bylo fakt na hraně. A tak jsme misto v deset vyrazili na trasu o půl hodiny později. Cíl byl jasný: být ve splitském přístavu o půl dvanácté dopoledne. 1080 km.
Naštěstí to docela jelo, v Mikulově jsme byli za necelé dvě hodiny. Po dalších dvou hodinách jsem se nechal za Vídní vystřídat Jardou. Zdříml jsem trochu dvě hoďky a už jsme u Grazu odbočovali na Slovinsko. A někdy po rozednění jsem za Záhřebem přebíral volant a dojel posledních 350 km do Splitu, kde jsme byli o půl desáté. Další auto dorazilo o tři čtvrtě hodiny později a objevil se také brácha s Janou a Majdou, kteří tu doteď dovolenkovali.
Zkompletované posádky se nalodily na trajekt, a o půl jedné už jsme byli u našich lodí v maličké maríně Rogač na ostrově Šolta. Tím rychlé události dnešního dne skončily, protože jsme se dostali do rukou místních. V maríně nám totiž oznámili, že lodě nebudeme mít připravené před třetí hodinou. Našli jsme nedalekou hospůdku, kde nám pro změnu sdělili, že vaří až od dvou. Ale nakonec si dali říct a začali dřìv. Docela jsme se rozseděli a po návratu do maríny šli na oběd pro změnu místní. A tak jsme lodě převzali až v pět. S jachtingem jsme moc nepočítali už dopředu, chtěli jsme se jen dostat ven z maríny.
O půl šesté konečně vyplouváme. Miško nás odvázal, vytáhnout lana, zahodit mooring a za mírného brblání motoru vyplouváme ven z malé zátoky. Banální věc... Ale tělem probíhá endorfinová vlna... Rok a půl jsem nebyl na lodi... Ani jsem netušil jak MOC mi to chybělo!!!
Během úžasného západu slunce kotvíme v malé zátoce Bobovščica. Večer je docela klidný, přece jen jsme unavení a nevyspalí, k nějaké zásadní likvidaci bohatých tekutých zásob nedochází. Ale ještě nás čekají Patrickovy lasagne.
Ujeto 1105 km autem, napluto 7,5 nmi
Naštěstí to docela jelo, v Mikulově jsme byli za necelé dvě hodiny. Po dalších dvou hodinách jsem se nechal za Vídní vystřídat Jardou. Zdříml jsem trochu dvě hoďky a už jsme u Grazu odbočovali na Slovinsko. A někdy po rozednění jsem za Záhřebem přebíral volant a dojel posledních 350 km do Splitu, kde jsme byli o půl desáté. Další auto dorazilo o tři čtvrtě hodiny později a objevil se také brácha s Janou a Majdou, kteří tu doteď dovolenkovali.
Zkompletované posádky se nalodily na trajekt, a o půl jedné už jsme byli u našich lodí v maličké maríně Rogač na ostrově Šolta. Tím rychlé události dnešního dne skončily, protože jsme se dostali do rukou místních. V maríně nám totiž oznámili, že lodě nebudeme mít připravené před třetí hodinou. Našli jsme nedalekou hospůdku, kde nám pro změnu sdělili, že vaří až od dvou. Ale nakonec si dali říct a začali dřìv. Docela jsme se rozseděli a po návratu do maríny šli na oběd pro změnu místní. A tak jsme lodě převzali až v pět. S jachtingem jsme moc nepočítali už dopředu, chtěli jsme se jen dostat ven z maríny.
O půl šesté konečně vyplouváme. Miško nás odvázal, vytáhnout lana, zahodit mooring a za mírného brblání motoru vyplouváme ven z malé zátoky. Banální věc... Ale tělem probíhá endorfinová vlna... Rok a půl jsem nebyl na lodi... Ani jsem netušil jak MOC mi to chybělo!!!
Během úžasného západu slunce kotvíme v malé zátoce Bobovščica. Večer je docela klidný, přece jen jsme unavení a nevyspalí, k nějaké zásadní likvidaci bohatých tekutých zásob nedochází. Ale ještě nás čekají Patrickovy lasagne.
Ujeto 1105 km autem, napluto 7,5 nmi
pátek 23. září 2011
Před startem
Sedím v práci, odškrtávám poslední resty a zároveň už má hlava je napůl na cestě. Ze všech cest do Chorvatska mne vždycky dere ten úvod a závěr. Tentokrát to bude přes tisíc kilometrů do Splitu. Opět si v praxi ověřím, že Praotec Čech neměl být tolik unavený a měl zavelet k pokračování na jih, kam původně mířil. No s tím už nic nenaděláme. A tak deset večer opustíme Prahu ve snaze chytit ve splitském přístavu dopolední trajekt 11:45 na Šoltu.
Cestování v noci moc nemusím. Sice jsou volnější cesty a jede to, ale přece jen, jsme pouze lidi a ne stroje. Přes den by těch 1090 km téměř výhradně po dálnicích (s výjimkou úseku mez Brnem a Vídní) byla pohoda, na kterou bych si troufnul sám, přes noc se ale budeme střídat. Praotče, praotče, ty´s nám to zavařil...
Cestování v noci moc nemusím. Sice jsou volnější cesty a jede to, ale přece jen, jsme pouze lidi a ne stroje. Přes den by těch 1090 km téměř výhradně po dálnicích (s výjimkou úseku mez Brnem a Vídní) byla pohoda, na kterou bych si troufnul sám, přes noc se ale budeme střídat. Praotče, praotče, ty´s nám to zavařil...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)