Ráno měl přijít Miško potápěč zkontrolovat lodě. Asi byl, ale my ho nějak přehlédli. Poslední snídaně na palubě, vyklizení lodi a nakonce odjezd k trajektu. Během hodinové plavby jsem stihl prohrát finálovou partii s Miirou, který tak obhájil své prvenství v Jadranském poháru před dvěma roky.
V jedenáct jsme konečně vyjížděli z lodi. Propletli jsme se Splitem, na jehož okraji nás nepříjemně překvapil zavřený přivaděč na dálnici. Dalších asi 20 km jsem se musel proplétat po staré pobřežní cestě, až nás konečně další přivaděč navedl na kýženou rychlo cestu. Dál už se frčelo v klidu. Po 350 km jsem před Zagrebem předal volant Patrickovi, který nás dovezl až ke slovinské hranici. Zde se na obou celnicích nějak nechtělo pracovat, byl otevřený jen jeden pruh a my zde popojížděním ztratili další půlhodinu. Před hranicí jsem převzal řízení zpět a zbývajících 500 km už jsem ho nikomu nepůjčil. Vídeň jsme projeli bez zdržení, to jsme si připravili sami tím, že jsme na konci brněnské dálnice hledali nějakou otevřenou rakouskou restauraci, aby si Patrick mohl dát pravý vídeňský řízek. No... nepovedlo se, v Rakousku bylo naprosto mrtvo, tedy kromě jediného 4* hotelu, první vařící hospoda byly v Mikulově, zřetelně plné Rakušanů... Ale řízek měli.
A pak už jen rozvézt kluky, Patricka do jeho vísky na okraji Prahy a ostatní kuky do Modřan. A o půlnoci jsem byl doma.
Bylo to (opět) krásné, ale (opět) krátké. Příští kurz bude v květnu, v době, které se mi moc nehodí, ale snad to nějak vyjde. A hlavně doufám, že vyjdou dvoutýdenní ionské ostrovy 2012!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat